Vault 42

• Autor: Studio Raketoplán s.r.o – Pavel Nalezený, Radek Vaňáč
• Tým: Adam Bažant, Zuzana Ficalová, Šimon Marek, Samuel Nekola, Tadeáš Pech, Michael Švec
• Grafický design: Rency s.r.o.
• Lokalita: Olomouc
• Stavba: 11/2015 - 06/2017
• Dodavatel: A. I. B. INVEST, s.r.o.
• Fotografie: Lukáš Pelech
• Řešená plocha: 369 m²

Vault 42 se nachází v historické Olomouci, v budově ze 17. a 18. století. Jak jste přistupovali k tomu vytvořit coworking v takovém prostředí?
Poloha domu ve starém městě je opravdu výjimečná. Za dlážděným dvorem řinčí tramvaje, staleté živoucí ulice jsou plné lidí. Na druhé straně, za hradbami, svítí zelené terasy biskupského sadu. Z každého výhledu člověk pocítí čas. Bloudí po starobylých střechách, schovává se ve spárách mezi kamením.
Přišlo nám, že to, co podnikneme teď, bude nevyhnutelně současné a v přirozeném kontrastu s touto stále přítomnou minulostí.

Co bylo nutné zohlednit?
Podlouhlé zaklenuté pece jednotlivých příčných místností, mohutné zděné stěny, překrásné pozdně barokní schodiště s trojúhelným zrcadlem, to vše nám spadlo do klína. Původní architekturu domu jsme se snažili, pokud možnou v plné míře zachovat. Výraz nového, námi navrženého jsme usměrnili na pouhé zprostředkování nutné funkce.

Jak náročné bylo přetvořit to místo v coworkingové centrum? Jaká z toho prostoru vyplývala omezení?
I dřív tu byl jakýsi vojenský pekařský cowork někde se vyklápěl chleba, jinde zas pletly housky. Zjistili jsme, že disposice domu našemu zadání vlastně odpovídá. Vnější rušná dvorová chodba dál obsluhuje jednotlivé místnosti.  Zachovali jsme samozřejmě vstup přes dvůr. V rozvržení půdorysu jsme chtěli podpořit také vzdálenější podélnou trasu. Díky ní jsme zpřístupnili schodiště, a především získali ještě jednu vnitřní, diskrétnější osu komunikace.

Jak moc jste měli volnou ruku?
Omezeni jsme byli především vlastní představivostí. Zakladatel sdílené kanceláře, která později dostala jméno Vault 42, Radek Holík byl společně s olomouckou mecenáškou Alenou Bernardovou někým, kdo formuloval zadání. Jeho vepsaní do poskytnutého objemu bylo už na nás.

Odkud nebo od koho vzešel ten nápad na rozdělení prostoru na zóny podle míry hluku a pracovního tempa?
Dělení prostoru podle nároků na akustiku a druh činnosti bylo součástí zadání, které jsme diskutovali s členy týmu Radka Holíka.  Základem bylo dobře posoudit možnosti a kapacitu každé zaklenuté místnosti. Postupně jsme se dostali k důležité myšlence práce s podlahou.

Kolik verzí bylo, než jste dospěli k té finální? Nebo jste od začátku měli jasno, jak to pojmete?
Jednotlivé nápady lezly napovrch postupně. Zásadní však bylo rozhodnutí posuzovat prostor po jeho výšce, či jinak nakládat s podlahou. Bojovali jsme také dost se silným charakterem již existujícího domu, který si z počátku nenechával nic líbit.

Spočívá to specifikum tiché zóny pouze v tom, že se tam nesmí mluvit, nebo je tady i nějak speciálně řešený hluk?
U nejtiššího provozu, kterému pracovně říkáme Louže, jsme pochozí podlahu vytáhli do výšky cca tři čtvrtě metru. Vnitřní část půdorysu jsme přitom ponechali na původní úrovni. Vzniklo tak jakési pevné propadliště, do kterého uživatelé sestupují ke svým židlím. Obrazovku a klávesnici tak mají vlastně na stole-podlaze.

Ve Vaultu je tzv. Deep 9.45, což je minizasedačka nad studnou. Podle popisu by měla být funkční. Můžete k tomu říct víc? Jaká je její geneze?
Původní zděná studna byla v rámci stavby vojenských pekáren vyhloubena pravděpodobně okolo roku 1809 a dodnes se zachovala v dobrém stavu. Její umístění v rámci půdorysu je velkolepé. Nachází se totiž v trojúhelném zrcadle jednoho ze dvou hlavních smíšených schodišť. Korunu studny, kam dřív nejspíš chodili pekaři pro vodu jsme se nakonec s klienty rozhodli zakonzervovat. Tohle tiché místo s nebývalým nábojem jsme pro provoz hubu hledali. Člověk tu najde úplný klid a třeba i koncentraci k rozhovoru mezi čtyřma očima.

Coworkingových center v poslední době přibývá. Co by podle vás takové coworkingové centrum mělo mít?
Vytvořit dobré spektrum nálad, aby si každý uživatel mohl najít místo, které mu bude vyhovovat. U sdílených prostor záleží především na tom, jaký charakter má práce lidí, kteří sedí okolo.

V čem se pro vás liší tvorba kanceláří pro coworkingové centrum od klasických kanceláří pro firmu?
Rozdíl je nejspíš v tom, že v coworkových hubech pracují na svých zadáních často odděleně zcela nezávislé osobnosti. Huby mohou fungovat jako duchovní nádraží, kde se jinak svébytní jedinci náhodně setkávají, získávají povědomí o svých schopnostech, a především jeden o druhém. Mohou tak vznikat nahodilé spolupráce, které vedou k nečekaným a progresivním výsledkům.

Rozhovor s Lucií Sigmundovou ArchSPACE, Srpen 01, 2018